Došlo mi to loni na podzim. Povídala jsem si s mámou; řeč přišla na úspěch. Jaký je ten můj největší? A já si uvědomila: jako svůj největší úspěch nevnímám knížky, byť o tom, že jednou budu držet v ruce svoji vlastní knihu, jsem snila o dětství. Můj dosud největší úspěch nemá nic společného s mojí profesí. Zrodil se před sedmi lety, když k nám za jednoho deštivého podzimního večera oknem přišel toulavý kocour (příběh jsem použila v povídce Ten, který přišel oknem v knize Čekání na kocoura).

To zvíře mělo obrovskou touhu po blízkosti, po hezkém vztahu s člověkem – ale ještě větší strach. Někdo ho zničil. Tipuju, že Kočičák jako kotě vyrostl v láskyplném prostředí, jenže pak si ho vzal domů někdo, kdo to s kočkami prostě neuměl. Kočičák se bál lidské ruky. Při jakémkoli prudším pohybu člověka se prchal schovat. Bezdůvodně syčel. Nenechal se ani zvednout z podlahy, natož pochovat, to se hned v panice začal svíjet a kroutit. Jen tu a tam se nám přišel z vlastní vůle otřít o nohy – z toho jsme poznali, že má s lidmi i dobrou zkušenost a ještě nás úplně nezatratil.

Kočičák byl zvíře, které by málokdo chtěl. Přišel se jen nažrat, jinak syčel a utíkal před námi. Vzala jsem to jako výzvu. Chtělo to obrovskou trpělivost, spoustu lásky, pochopení a vcítění. Taky dost času. Ukazovala jsem kocourovi, že lidská ruka není zlá, právě naopak. Hrála jsem s ním hry, které si sám vymyslel. Snažila jsem se mu vysvětlit, že když se nechá zvednout do náruče, nikdo mu neublíží. Do ničeho jsem ho nenutila, nikdy. Postupovala jsem po krůčcích, nikdy jsem na něj nezvyšovala hlas, za nic ho netrestala. Kočičák u nás prostě podstupoval psychoterapii. Trvalo roky, než se mu rány na duši zahojily. Dnes je to normální klidný a vyrovnaný kocour, který nám naprosto důvěřuje. Před rukou neuhýbá, naopak, vychází jí vstříc. Přichází si pro pomazlení. Jen když něco „provede“, třeba shodí ze stolu hrnek, vybaví si staré časy a preventivně se běží schovat. Přestože u nás to nikomu nevadí, my se tomu zasmějeme a v klidu zameteme střepy :-)

Tak tohle je můj největší úspěch. Zlepšila jsem někomu život. Co může být víc?

A nejspíš proto, když jsem letos vybírala ukázku na zadní stranu obálky své nové povídkové knížky Štěstí je zadarmo, zvolila jsem tohle:

„Její největší úspěch? ,No… jsem docela pyšná, že jsem z toho magora Merlina udělala hodnýho kocoura,‘ řekla a myslela to vážně. Protože, uvědomila si a samotnou ji to překvapilo, opravdový úspěch přece nemusí nutně být to, co vás nejvíc pozvedne v očích ostatních. Může to být něco, za co si sami sebe vážíte, co vás naplňuje. Jen vás samotné. O vašem největším úspěchu dokonce ani nemusí nikdo další vědět…“

Překvapuje mě, kolik čtenářů mi píše, že je právě tyhle věty na přebalu přiměly knížku si koupit. Je fajn, že ne každý vnímá úspěch jako něco, co musí být nutně spojené s prestiží a penězi.

A jak to máte s úspěchem vy?