Člověk prý má co nejčastěji dělat to, při čem zažívá stav „flow“ neboli „plynutí“: ponoření do činnosti natolik, že všechno ostatní přestává být důležité. Nevnímáte čas, sami sebe, své okolí a dokonce ani třeba žízeň, hlad, horko, chlad… Tak jsem přemýšlela, kdy se mi tohle stává. A ano, znám ten pocit. Při psaní to většinou není. Když píšu, tak jsem pořád tak nějak „nad věcí“: zírám z okna, vařím kafe, neustále vstávám, protože mě bolí nohy ze sezení… Nefalšovaný stav „flow“ se dostaví, kdykoli komunikuju s nějakým zvířetem.

Když si „povídám“ se svými kočkami.

Když v holandské přírodní rezervaci na pastvině o mnoha desítkách hektarů potkám plachého mladého koně, který ještě moc není zvyklý na lidi… a to zvíře se po chvíli vzájemného oťukávání rozhodne mi důvěřovat a nejspíš poprvé v životě z mojí ruky ochutná mrkev. Ten úžas v jeho očích!

Když týden hlídám farmu, kde mimo jiné žije houser tak obávaný, že místní pošťačka jen kvůli němu vozí v autě smeták, aby jím od sebe mohla syčící a kejhající obludu odstrkovat do bezpečné vzdálenosti, zatímco spěchá vhodit dopisy do schránky… a po týdnu krmení a povídání mi tohle zvíře oddaně nastavuje hlavu na podrbání, a když si k němu přidřepnu, vyleze mi na klín a pokouší se o mazlení.

Když jeden den u moře jen tak z dlouhé chvíle nakrmím „paní rackovou“ s jejím nenažraným potomkem a oni tam pak na mě každé odpoledne čekají, jdou čím dál blíž a blíž (vpodstatě na dosah ruky) a doprovázejí mě až k východu z pláže.

Když k nám na zahradu přijde toulavá kočka a já jí můžu pomalu den za dnem vysvětlovat, že všichni lidi nejsou zase tak špatní.

Když potkám ovci, kozu, osla, kočku, psa… a můžu si s tou bytostí povídat, snažit se jí porozumět, poznávat její osobnost. Čím je to složitější, tím je to vlastně zajímavější.

A v tu chvíli vážně neexistuje nic než já a ty zvířecí oči.