Realitní agentka Olga byla zavražděna před roubenou chalupou na odlehlém místě v Beskydech, kterou nabízela k prodeji. Stalo se to jen několik měsíců poté, co byla jiná realitní agentka zavražděna v Praze – rovněž v domě, který prodávala. Oba případy spojují podobné okolnosti a navíc se zavražděné ženy mohly znát. Kriminalista Josef Bergman proto odjíždí do beskydské obce a pátrá mezi místními obyvateli. Ovšem pátrání vůbec není jednoduché, protože obyvatelé horských samot jsou nedůvěřiví a uzavření a spousta z nich má také svá tajemství, o která se s Bergmanem dělit nechtějí…

UKÁZKA:

Ještě jednou přehlédl louku s chalupou a jako pokaždé, když sem vyšlápl, zalitoval, že si takové místo nemůže dovolit. Dávno jsou pryč doby, kdy to vypadalo, že se kopce vylidní a horské samoty se budou prodávat jen jako nechtěný přívažek k lesním pozemkům… Tenkrát měl jednu z nich koupit. Jenže to ještě žil úplně jinak. Než se obrátil k odchodu, vylezl na nejvýše položený balvan; přesně tohle by udělal rys, aby měl přehled o dění v okolí. Chtěl se tu ještě jednou porozhlédnout, než klid, narušovaný jen občasným zašuměním korun stromů, naruší lidské hlasy. Vzápětí ticho prořízl ženský výkřik. Hysterický jekot. Vědomí, že tu možná celou dobu nebyl sám, ho rozladilo ještě víc. Vážně se z něj stává
poustevník, kterého dokáže podráždit pouhá připomínka toho, že s ním planetu obývají i jiní lidé. Do rozkvetlé kostřavy na louce se opřel vítr – horký jako závan z obrovského fénu – a Ben se snažil přes všechno to chvění a vlnění zaostřit do dálky na člověka, který se pohyboval okolo chalupy.

Ozval se další výkřik a člověk – žena s hnědými vlasy po ramena, se rozběhla pryč, ale po chvíli se zase přiřítila zpátky a přidřepla k něčemu, co se skrývalo ve stínu stodoly. Vzápětí zvedla hlavu a uviděla ho. Napřímila se a zvedla obě ruce nad hlavu, aby upoutala jeho pozornost.

„Pojďte sem! Proboha! Pojďte sem honem!“

Rozběhl se přes louku k chalupě, ale čím byl blíž, tím těžší bylo zvedat nohy a prodírat se vysokou trávou.

Ve stínu stodoly ležela na boku žena. Nehybná. Viděl bílé prsty ztuhlé v nepřirozené pozici. Jednu nohu zkroucenou pod tělem, světlé vlasy zcuchané. Tvář měla odvrácenou.

„Val?“ vykřikl. „Val!“

Pohledem zavadil o ženu, která se nad ní skláněla – byla bledá až do zelena a on ji znal, i když jen od vidění, její jméno si teď nevybavoval. Musel zpomalit. Ztěžka oddechoval.

„Bože můj, ještě že jste tady,“ zašeptala, když došel až k ní. „To ten medvěd! Určitě ten medvěd!“

„Medvěd?“

„Myslela jsem – hned mě napadlo -“ Zajíkla se, pohlédla na něj a najednou jí oči zmrzly hrůzou. O krok ucouvla a začala se rozechvělýma rukama přehrabovat v batůžku. „Zavolám policii. Hned zavolám policii. Už ji volám.“ Přiložila si telefon k uchu. Bojí se ho. Odvrátil se od ní a beze slova přikývl. Uměl si představit, co se jí honí hlavou. Třeba mluví s vrahem! Nedokázal však říct nic, co by ji uklidnilo. Nejen ruce a nohy, ale i rty měl jako ochrnuté. Chtělo se mu zvracet.

Když teď stál takhle blízko, nebylo pochyb, že žena ležící ve stínu stodoly je mrtvá. Přes tvář a ucho měla krvavý šrám, ale ten ji zcela jistě nezabil, to se spíš poranila o jeden z hřebíků trčících ze stěny stodoly, když padala. Benedikt zíral na otvor pod levou lopatkou, kudy do těla vnikla střela; nejspíš přímo do srdce. Žena měla bílé tričko prosáklé krví.

Ale nebyla to Val.