Hotovo! Knížka, kterou jsem koncem května dopsala, se jmenuje Sněžný měsíc a kriminalistu Bergmana jsem tentokrát poslala vyšetřovat do Beskyd. A protože občas se prostě nedá nic dělat a člověk si musí vzít práci s sebou i na dovolenou, korektury jsem tentokrát dělala v Portugalsku, na Azorských ostrovech – viz foto :-) Aby se vše stihlo a vy jste mohli Sněžný měsíc v červenci číst! Vychází 25. 7.
Krátká ukázka:
Strnula. Vypnula televizi. Poslouchala. Kromě praskání dřeva v kamnech a tikání hodin neslyšela nic. A pak sebou trhla. Buch, buch, buch. Na sklo. Na okno ve štítu. Takhle pravidelné zvuky těžko způsobí zvíře.
Kdo jí uprostřed noci tluče na okno? Proč v podkroví? Je snad v domě, nebo si přistavil žebřík a bouchá na ni zvenku? Z hrudi se jí šířila horká vlna paniky. Zhluboka se nadechla. Mysli logicky. Jsi doma. Doma. Tady se nemáš čeho bát.
Buch, buch, buch.
Proč by někdo bouchal uvnitř? Co by v jejím domě dělal? Ty rány se určitě ozývají zvenku. Může to být Hanák? S tím pomyšlením se trochu uklidnila – pochopitelně, kdo jiný? Za celých pětašedesát let, které prožila v tomto domě, se sem nikdo nevloupal. Marie se až donedávna ani nezamykala, jen na noc zastrčila petlici. Takže se zdálo logické, že ten, kdo teď tluče na okno jejího domu, ji chce jenom postrašit, neublíží jí. Možná ji viděl? Sledoval ji? Mstí se jí takhle? Anebo ani neví, co provedla, a je to jen další ze zoufalých pokusů vystrnadit ji odsud?
Odložila šálek, sklonila se ke kamnům a ze škvíry mezi uhlákem a stěnou vytáhla sekeru. To, že je připravená, ještě neznamená, že se bojí.
Oběma rukama pevně sevřela topůrko a vyšla na prosklenou verandu. Jestli si vzal ze stodoly žebřík a teď na něm stojí, možná by stačilo vší silou kopnout… Nikdo by se jí nemohl divit. Viděla ve tmě člověka, který se jí pokoušel vniknout do podkroví – co asi tak měla udělat? Jenom se bránila! Možná si s sebou Hanák někoho přivedl… nebo na žebříku stojí někdo, koho si na tuhle akci najal…, ale to nehraje roli. Marta byla rozhodnutá ukázat, že se nebojí. Ať je tam venku kdokoli, poví mu, aby se od ní držel co nejdál. Co si myslel? Že jí bude bouchat na okno a ona se bude vyplašeně krčit uvnitř? Že snad ze strachu prodá dům?
Teď už se vůbec nebála, ovládal ji vztek.
Odemkla, rázně stiskla kliku a vyšla ven. Nikde nikdo. Chvíli stála a poslouchala. Pak za sebou zamkla dveře a klíč si strčila do kapsy. Obejde dům. Zhluboka se nadechla a s napřaženou sekerou vykročila do mrazivé noci.