Moje nová detektivka se odehrává v Laponsku. Právě ji píšu, takže po většinu času jsem duchem hodně daleko :-) A při shánění doplňujících informací o končinách vysoko za polárním kruhem jsem objevila něco úžasného: muziku sámské zpěvačky Mari Boine.
Sámové jsou zřejmě posledním národem Evropy žijícím v těsném sepjetí s přírodou (byť i u nich už se tradiční způsob života vytrácí). Z hudby Mari Boine je ještě tradiční přístup znát.
Přiměje vás zpomalit a obrátit pozornost do sebe. Potřebuje prostor, do kterého by se rozletěla – hodí se k nekonečným liduprázdným laponským pláním, které tak dobře znám a mám ráda. Nevím, jestli tolik potěší i ty, kdo krajinu za polárním kruhem neznají, ale vyplatí se dát jí šanci. Mari Boine zpívá Sámsky (už jen to je po nekonečném proudu Angličtiny osvěžení). Zpívá třeba o zvířatech, která vědí mnohem víc než my, a dokážou nás chránit – když jim to ovšem dovolíme…
Po pravdě: na muziku si vlastně moc nepotrpím. Ne na tu běžnou, kterou okolo sebe všude slýcháme. Nejraději poslouchám ticho nebo ptáky ze zahrady. Rádio si vpodstatě nepouštím, z obchodů, kde duní hlasitá hudba, rychle prchám. Nějak mi připadá, že z tahle „naše“ běžná muzika vzbuzuje neklid, podporuje povrchnost, ponouká nás zrychlit, zaměřit se na zevnějšek, hromadit… prostě nic moc. Pro tvorbu Mari Boine nic z toho neplatí. A které její skladby si při psaní knížky občas pustím? Třeba Goaskinviellja, Vuoi Vuoi Mu, Diamantta Spaillit, Boadan Nuppi Bealde.
Na fotce: NP Lemmenjoki, asi tři hodiny pěšky od osady Njurgulahti.