Z nicnedělání! A na to je nejlepší odjet do Holandska.
„Do Holandska jo? A proč?” reagují obvykle lidi, když jim povím, kam tak často jezdím. Připadá jim přinejmenším zvláštní, že se vydávám tak často zrovna do téhle placaté země. Tím spíš, že mě tam netáhnou velká muzea, coffee shopy ani tulipány. V „našem” Holandsku, tedy na ostrovech severního Fríska, není ani jedno z toho. Jen duny, koně, ovce a obrovské pláže, které má člověk často sám pro sebe. A vítr, který přestává fičet jen výjimečně.
„Není to úchylný trávit tam tolik času?” zeptal se mě jeden člen rodiny. „Normální lidi jezdí do Chorvatska, do Bulharska, do Řecka. Prostě do tepla. Co tam proboha děláte?”
O to právě jde. Neděláme tam nic. Nebo lépe řečeno nic, co normální lidi na dovolené dělávají… Na Fríských ostrovech to snad ani jinak nejde. Člověk může hodiny jít po kilometry dlouhé pláži, kde je jenom on a moře a nic ho neruší. Je to návykové. A těžko se to vysvětluje.
Nicnedělání se totiž hrozně podceňuje. Lidi mají potřebu pořád něco dělat, dokonce i ve chvílích, kdy už vlastně dělají něco jiného. No schválně, kdy jste naposledy cestovali vlakem, aniž byste současně zírali do obrazovky mobilu, počítače, případně do novin nebo knihy? Kdy jste si sedli pod strom a prostě si užívali, že sedíte pod stromem?
Přitom když nic neděláte a necháte myšlenky volně toulat, přicházejí ty nejlepší nápady, to nejúplnější uvolnění. Nicnedělání je ohromně tvůrčí. Jsem toho důkazem, při toulkách po Fríských ostrovech jsem vymyslela příběh, ze kterého vznikla knížka Ostrov šedých mnichů.
„Na pláži jste jenom sám se sebou. Přemejšlíte si. Nic vás neruší,” říká jedna z postav knížky.
Nemáte taky chuť to zkusit?