…je nejspíš způsob, jakým od dětství žiju. Aniž bych donedávna tušila, že má nějaký název. Vždycky mě zajímalo jenom tady a teď. Že jsem přede dvěma hodinami dostala pokutu za špatné parkování? Jasně, průšvih, ale to už bylo!
Důležité jsou flíčky světla a stínu na kožíšku mého kocoura. Drozdi, kteří učí létat mladé v koruně našeho ořešáku. Motýli na bodlácích. Meruňky natrhané ze stromu. Kafe ve stínu mirabelky. Špekáčky na ohni a vůně kouře ve vlasech… ta mi připomíná časy, kdy jsme jezdili na vandry a spali pod širákem u dohasínajícího ohně. Pořád někde čichám ke kytkám nebo se něčím kochám a v hlavě mám při tom vymeteno :-) A v životě tady a teď mi zdatně pomáhají kočky (moje i ty, které někde potkám a na chvíli se s nimi spřátelím). Jinak než přítomností ani existovat neumí.
Možná je to jeden z důvodů, proč si nikdy nepíšu nic takzvaně do šuplíku. Na to se mě lidi často ptají. Takže ne, netvořím si jen tak pro sebe povídky, fragmenty příběhů, nevymýšlím si postavy a zápletky „na potom”. Prostě buď zrovna píšu knížku… anebo nic. Takže teď nic – 17. 8. vychází moje pátá detektivka Zmizela v mlze, takže se soustředím na ni. Nejsem totiž ten typ, co rád utíká do fantazijních světů. Proč snít o něčem jiném, když je okolo mě realita – život, na který si můžu sáhnout? Jako v mojí povídce Dům hrůzy v loňské knížce Štěstí je zadarmo: „Kamila zaostřila na letadlo vysoko na nebi a představila si lidi, kteří v něm jedí obložené bagety, objednávají si kafe a tomatový džus a v hlavách mají dálky. Překvapilo ji, že jim najednou vůbec nezávidí. Tady dole je svět blíž. Dá se na něj sáhnout.”
A jak to máte s přítomností vy?