Klidně by to mohla být ona. Rysice, jejíž příběh mě inspiroval k napsání knihy Sněžný měsíc. Přesně si vybavuju, jak jsem jednou na podzim ve staré roubence v Beskydech seděla u kachlových kamen a v místních novinách náhodou narazila na krátký článeček o tom, že rysice, kterou našli uhynulou nedaleko, byla pravděpodobně nejprve postřelena pytlákem a pak zemřela na vyčerpání. Zůstala po ní dvě koťata, která s ní předtím ochranáři vídali na záběrech z fotopastí, a která bez mámy zimu nejspíš nepřežijí… Naštvalo mě to a rozesmutnilo. Co jsme to my lidi zač, že děláme takovéhle věci? Byla jsem skleslá z toho, že nemůžu udělat nic jiného, než se tím trápit – svět nezměním. A pak mě napadlo, že něco přece jen udělat můžu. Povědět, co si myslím. Napsat příběh, který třeba – když budu mít štěstí – změní něčí pohled na naše soužití s velkými šelmami. I kdyby kniha přiměla k zamyšlení jen jediného člověka, který už měl někdy vlka, rysa nebo medvěda na mušce, bude to úspěch. A i kdyby ne, pořád je to alespoň malý příspěvek k tomu, aby se o nelegálním střílení chráněných zvířat začalo víc mluvit… Sněžný měsíc ale samozřejmě není jen o tomhle – je to příběh o záhadných vraždách realitních agentek u nemovitostí na odlehlých místech, touze po moci a penězích, starých tragédiích, které ovlivňují přítomnost…