Nedávno jsme s kamarádkami probíraly, jaké rady ohledně peněz nám v dětství dávali rodiče. Zazněly výroky jako: „Kdo šetří, má za tři”, „Než utratíš korunu, třikrát ji otoč v prstech”, případně „Šup s tím do prasátka” nebo „Brambora k bramboře, chrysler je na dvoře”, „Správná hospodyňka i pro peříčko přes plot skočí“, „Teď šetři, utrácet můžeš později“, případně rozvernější „Peníze budou, my nebudem.” Mě jedinou pořád nenapadalo, co jsem to vlastně v dětství o penězích slýchala. Nic? A pak mi to najednou došlo: „Utrácej za zážitky, ne za věci.” Ano, to byla zlatá „finanční“ rada, kterou mi do života dala moje maminka.
Řídím se jí. Moc věcí si nekupuju a ty, které už mám, si nechávám, dokud slouží. Pokud můžu, utrácím za cestování. A neumím si představit líp investované peníze. Stačí změnit prostředí a čas jako by se nafoukl, dny jsou najednou delší. A hlavně: jednotlivé cesty mi zůstávají v paměti jako výrazné body, podle kterých se orientuju ve své minulosti. Třeba rok 2005? Jasně, to jsme byli ve Skotsku. 2006? Poprvé ve finském Laponsku a na samém severu Norska u Barentsova moře… Navíc na cestách přichází spousta inspirace pro psaní.
Hodně mě ovlivnilo třeba setkání s kocourem Tasemničákem a jeho úžasnou majitelkou v jednom odlehlém koutě Andalusie (Tasemničák vystupuje v povídce Andaluské nebe v knížce Čekání na kocoura). Nedávno mě moji čtenáři požádali o Tasemničákovu fotku a mně při prohlížení starých snímků zase jednou došlo, o jak moc by byl můj život – a moje knížky – chudší, kdybych se neřídila onou zlatou maminčinou radou o penězích.
Přeju všem svým čtenářům krásné Vánoce a do dalšího roku co nejvíc hezkých zážitků, které se uchytí drápkem v paměti.
Jako dárek přikládám (sedm let starý) snímek jednoho svého skutečného kočičího hrdiny – Tasemničáka. Doufám, že se má v andaluských horách skvěle!