Léto

Asi by se teď hodilo psát sem něco o nové knížce nebo jejím křtu… jenže si nemůžu pomoct, tohle mě v poslední době potěšilo nejvíc!

Ten bílý krasavec, který se se mnou brouzdá řekou, je jedenáctiletý Shaman, bývalý špičkový dostihový kůň. Pamatuju si, jak jsem ho v roce 2007 viděla vyhrát Velkou červnovou cenu a pak doběhnout čtvrtého v Derby (nejvýznamnějším rovinovém dostihu, kterého se kůň může zúčastnit jen jednou za život). Na sklonku dostihové kariéry zářil na skocích, uzavřel ji hattrickem v Poplerově memoriálu a loni na podzim se o něm psalo jako o „králi krátkých krosů”. Tenhle borec teď patří mojí kamarádce, která se o něj starala a jezdila na něm v tréninku už během jeho dostihových let.

Číst dále
/by

Znáte paní Murphyovou?

Dá se napsat detektivka, ve které hrají podstatnou roli zvířecí hrdinové, a přitom je to kvalitní krimi? Ano! Přesvědčila mě o tom úžasná americká autorka Rita Mae Brown, jejíž dva romány s kriminální zápletkou jsem do Češtiny přeložila (první, Kéž bys byl tady, vyšel loni v létě v nakladatelství Motto a druhý, v originále nazvaný Rest in Pieces, jsem před nedávnem odevzdala přeložený a vyjít by měl letos v létě).

Číst dále
/by

Moje čtení

Tohle ráda čtu! Některé autory není třeba představovat, ale podělím se i o utajené klenoty, které jsem objevila čirou náhodou – a o to víc si jich vážím. Začnu méně známými jmény.

Číst dále
/by

O nakupování

Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát o nakupování oblečení. Zrovna já, která chození po obchodech a přebírání hadrů považuju za nutné zlo. A nakonec píšu právě proto. Snažím se sháněním věcí trávit co nejmíň času – a když k narozeninám nebo Vánocům dostanu něco na sebe, jsem tak strašně vděčná, že mi dotyčný ušetřil námahu! Jenže občas člověk dospěje do bodu, kdy mu dojde, že buď zruší všechny schůzky a zašije se už navždy doma v teplákách… anebo vyrazí do obchodu.

Číst dále
/by

Jak se má tasemničák?

Nedávno jsme s kamarádkami probíraly, jaké rady ohledně peněz nám v dětství dávali rodiče. Zazněly výroky jako: „Kdo šetří, má za tři”, „Než utratíš korunu, třikrát ji otoč v prstech”, případně „Šup s tím do prasátka” nebo „Brambora k bramboře, chrysler je na dvoře”, „Správná hospodyňka i pro peříčko přes plot skočí“, „Teď šetři, utrácet můžeš později“, případně rozvernější „Peníze budou, my nebudem.” Mě jedinou pořád nenapadalo, co jsem to vlastně v dětství o penězích slýchala. Nic? A pak mi to najednou došlo: „Utrácej za zážitky, ne za věci.” Ano, to byla zlatá „finanční“ rada, kterou mi do života dala moje maminka.

Číst dále
/by

Drsné a temné?

„A bez úsměvu! Buďte vážná! Vy už se mi zase usmíváte… to nemůžete!”

V tomhle duchu obvykle probíhá pořizování portrétů k rozhovorům o psaní detektivek. Je to pokaždé stejné. „Musíte být buď drsná nebo tajemná,” prohlásí rezolutně fotograf. „Jinak to nepůjde. Vždyť píšete krimi!” Nevím, jestli i čtenáři si myslí, že autorka detektivek musí být tvrďačka s temnotou v duši. Lidi z médií jsou o tom každopádně přesvědčení. A nedají si to vymluvit.

Číst dále
/by

Recept na detektivku

„To si jako celou tu zápletku vymyslíš – je to všechno fantazie?”
Tuhle otázku slýchám často. A taky: „Jsi na sebe přísná? Přikážeš si třeba, že napíšeš denně tolik a tolik slov a pak to dodržíš?” Nebo: „Kdy píšeš? Po nocích? A uděláš si najdřív osnovu? Rozvrhneš, co se v které kapitole stane?” A ještě: „Řídíš se nějakými pravidly psaní detektivky?” Případně: „Nakreslíš si pavouka se všemi zúčastněnými jako to v televizi dělají kriminalisté?” Lidi prostě zajímá, jak taková detektivka vzniká. Můj recept je tady:

Číst dále
/by

Proč nemám Facebook

„A normálně na internetu jste, že jo?” zeptala se mě novinářka, která se mnou dělala rozhovor. „Myslím na Facebooku a tak.”
„Já Facebook nemám,” odpověděla jsem.
„Cože? Jako vůbec?” zhrozila se.
Ne. Jako vůbec.

Číst dále
/by

Odkud přichází inspirace?

Z nicnedělání! A na to je nejlepší odjet do Holandska.
„Do Holandska jo? A proč?” reagují obvykle lidi, když jim povím, kam tak často jezdím. Připadá jim přinejmenším zvláštní, že se vydávám tak často zrovna do téhle placaté země. Tím spíš, že mě tam netáhnou velká muzea, coffee shopy ani tulipány. V „našem” Holandsku, tedy na ostrovech severního Fríska, není ani jedno z toho. Jen duny, koně, ovce a obrovské pláže, které má člověk často sám pro sebe. A vítr, který přestává fičet jen výjimečně.

Číst dále
/by