Přeju svým čtenářům krásný rok 2018 naplněný přesně tím, čím si ho naplnit přejete.
Představte si, že zatímco jste nebyli doma, někdo cizí přišel do vašeho bytu a odnesl všechen nábytek, vyboural příčky a nechal po sobě jen suť. Vy se nemůžete nijak bránit, protože takové jednání je normální a legální. Nepříjemný pocit? Tak přesně takhle se cítí divoká zvířata, když člověk drancuje krajinu, v níž žijí. Divoká příroda tu není od toho, aby ji člověk vytěžil do mrtě ve svůj prospěch. Není tu ani proto, aby sloužila jako kulisa k našim výletům, sportu a relaxaci. Je to především něčí obývák a ložnice.
…je nejspíš způsob, jakým od dětství žiju. Aniž bych donedávna tušila, že má nějaký název. Vždycky mě zajímalo jenom tady a teď. Že jsem přede dvěma hodinami dostala pokutu za špatné parkování? Jasně, průšvih, ale to už bylo!
Jo, na poloostrově Varanger v Norsku to takhle občas chodí. Hodí se i rukavice a teplá bunda, obzvlášť v horách. Na náhorní plošině tu a tam v příkopech ještě tají zbytky sněhu. Ale na pobřeží prý dokáže být i přes dvacet a vedro na koupání… několik dnů v roce. Alespoň nám to tak tvrdila paní v turistickém středisku v Syltefjordu. A právě z téhle zapomenuté osady (vysídlené v roce 1989, dnes už se domy využívají jen přes léto) jsem napsala další detektivku.
Moje nová detektivka se odehrává v Laponsku. Právě ji píšu, takže po většinu času jsem duchem hodně daleko :-) A při shánění doplňujících informací o končinách vysoko za polárním kruhem jsem objevila něco úžasného: muziku sámské zpěvačky Mari Boine.
Sámové jsou zřejmě posledním národem Evropy žijícím v těsném sepjetí s přírodou (byť i u nich už se tradiční způsob života vytrácí). Z hudby Mari Boine je ještě tradiční přístup znát.
Vždycky když jsem někde četla, jak někdo vypráví o knize, která mu „změnila život“, připadalo mi to nadsazené. Knížka se vám může líbit, můžete z ní být nadšení, ale že by měla sílu měnit životy? A vida, teď mi do ruky přišla taková, která něco změnila. Ne snad můj život, ale něco pro mě hodně zásadního.
Do roku 2017 přeju svým čtenářům co nejvíc volnosti a času na to, co děláte rádi.
A samozřejmě zdraví, protože bez něj výše uvedené ztrácí na významu.
Chcete si dát do dalšího roku předsevzetí? Zkuste tohle:
Může se zdát, že v dnešní době už žádná tabu neexistují: o všem se přece píše, o všem se mluví. Jenže omyl. Jedno tabu přetrvává: testování na zvířatech. Zatímco se mazlíte se svojí kočkou, králíkem, psem, ne zase tak daleko od vás – v úplně stejné realitě jako je ta vaše – trpí v klecích kočky, králíci, psi a jiná zvířata. Trpí ve jménu lidského zdraví, pohodlí, čistoty, krásy. I v této chvíli. Jsou úplně stejní jako zvíře, které milujete. Myslí. Cítí. Bojí se. V roce 2015 bylo v České republice k pokusným účelům používáno 234 000 zvířat, mezi nimi několik set psů a koček a několik desítek opic. O tom se v běžném tisku nepíše, to se „pouze“ děje: za zavřenými dveřmi, skrytě, bez publicity. Mohla by vůbec taková reportáž vyjít v novinách, když některý z inzerentů možná na zvířatech testuje? Možná se vám o tom nechce číst; proč se rozrušovat? Ani mně se o tom nepíše dobře. Ale někdo by to dělat měl.
Může být detektivka balzámem na duši? Novinka Vraždy na pokračování od americké autorky Rity Mae Brown (právě ji vydalo Motto) taková je. Překlad téhle kriminálky do Češtiny pro mě spadal do kategorie čirého potěšení. Bavila mě patřičně zamotaná detektivní zápletka podaná s jemným nadhledem a oproštěná od zbytečné krutosti, trefně popsaná atmosféra amerického maloměsta i svérázné postavy, které se objevovaly už v prvním díle téhle deketivní série (vyšel loni). Hlavní hrdinka Harry se zamiluje do muže, který je možná vrah, ale v příběhu jde ještě o mnohem víc… Rita Mae Brown šikovně střídá napětí s odlehčenými pasážemi, ve kterých se do vyšetřování lehce motá fena s kočkou. Když na tuhle autorčinu hru přistoupíte, milou nadsázkou se pobavíte a tu a tam se přistihnete, jak se při čtení detektivky… no ano, usmíváte. Vraždy na pokračování jsou v záplavě současné drsně realistické severské krimi produkce jako pohlazení. A právě tím je to výjimečná knížka.
Došlo mi to loni na podzim. Povídala jsem si s mámou; řeč přišla na úspěch. Jaký je ten můj největší? A já si uvědomila: jako svůj největší úspěch nevnímám knížky, byť o tom, že jednou budu držet v ruce svoji vlastní knihu, jsem snila o dětství. Můj dosud největší úspěch nemá nic společného s mojí profesí. Zrodil se před sedmi lety, když k nám za jednoho deštivého podzimního večera oknem přišel toulavý kocour (příběh jsem použila v povídce Ten, který přišel oknem v knize Čekání na kocoura).