Kdo tráví všechen čas ve městě, ten ani neví, co všechno umí léto. Neví, jaké to je lehnout si mezi fialové chrpy, natáhnout ruce mezi stonky a nechat si ovanout obličej vůní vlhké hlíny a trávy rozpálené sluncem.
Je čas, kdy se rodí srnčata. Každý rok jich při sečení luk zemře 60 000! Na své mámy často čekají schovaná ve vysoké trávě a před nebezpečím neutečou, naopak se přikrčí. Prosím, myslete na ně, až přijde čas sečení vašich luk. Co dělat, aby jim váš traktor neublížil? Jak můžete pomoct, i když vy sami louky nevlastníte? Podívejte se sem: www.stopsecenisrncat.cz. Děkuju.
Když jsem byla malá, zpěv skřivana vznášejícího se nad polem neodmyslitelně patřil k létu. Babička je milovala. Když jdu mezi poli v místech, kde jsme je spolu poslouchaly, vždycky automaticky čekám, že se jejich zpěv zase ozve. Jenže moje generace se možná dožije světa bez skřivanů. Za posledních patnáct let jich zmizela z naší přírody alarmující třetina. Mizí také sýčci, koroptve, motýli…
Svým čtenářům přeju do roku 2019 hlavně zdraví a co nejvíc času strávené s těmi, které máte rádi. A zkuste v tomhle roce něco nového! Třeba?
Člověk prý má co nejčastěji dělat to, při čem zažívá stav „flow“ neboli „plynutí“: ponoření do činnosti natolik, že všechno ostatní přestává být důležité. Nevnímáte čas, sami sebe, své okolí a dokonce ani třeba žízeň, hlad, horko, chlad… Tak jsem přemýšlela, kdy se mi tohle stává.
Pijete v horku dost vody? Fajn. A co zvířata ve vaší zahradě? Jak daleko musí dojít ježek nebo kuna, když dostane žízeň, jak daleko musí odletět pták, který na stromě vedle vašeho domu vyvedl mladé? A co ti mladí, kteří ještě moc daleko nedoletí? Co včely a čmeláci? Dnes jsem se byla projít mezi vilkami. A viděla jsem…
Je čas sečení luk. Období, kdy jen v České republice následkem sečení každoročně umírá 60 000 srnčat. Právě v období od května do konce července kladou srny svá mláďta do vysoké trávy – louka jim připadá jako bezpečné místo. Lidé vysokou trávou nechodí, je tu klid. Jenže zrovna v téhle době se louky sečou.
Jezdím často do Holandska. A Holanďanům závidím ty nádherné písečné pláže… a jídlo. Čerstvé slanečky s cibulí. A ty sýry! Ale nejde jen o typické holandské dobroty. Jde hlavně o to, že v každé mrňavé vesnici v té nejobyčejnější sámošce máte možnost volby: buď nakoupíte levně anebo kvalitně. Úplně všude se dají koupit dobré sýry. V běžných českých potravinách nemáte šanci na ně natrefit ani před Vánoci.
Každý rok se na něj těším. A rozčiluje mě ten hysterický poprask, který se okolo něj vždycky v březnu strhne. Proč proti změně času skoro nikdo neprotestuje na podzim, kdy se ze dne na den snese otravná tma o hodinu dřív? Vždyť je to taky časový posun, taky si tělo musí zvykat na změnu. Já tedy mívám na podzim vztek. Ale teď? Nádhera! Konečně budu moct o hodinu déle pracovat na zahradě nebo chodit po lese. A taky budu moct jít spát o hodinu dřív. A to je nejvíc!
Pamatuju si to úplně živě. Bylo mi deset a nevlastní táta mi z kongresu ve Státech přivezl žluté tričko se třpytivým potiskem: palma v zapadajícím slunci, moře a nápis Florida. Nosila jsem ho do roztrhání. Za totality symbolizovalo pro mě nedostupný svět.