Člověk prý má co nejčastěji dělat to, při čem zažívá stav „flow“ neboli „plynutí“: ponoření do činnosti natolik, že všechno ostatní přestává být důležité. Nevnímáte čas, sami sebe, své okolí a dokonce ani třeba žízeň, hlad, horko, chlad… Tak jsem přemýšlela, kdy se mi tohle stává.

Pijete v horku dost vody? Fajn. A co zvířata ve vaší zahradě? Jak daleko musí dojít ježek nebo kuna, když dostane žízeň, jak daleko musí odletět pták, který na stromě vedle vašeho domu vyvedl mladé? A co ti mladí, kteří ještě moc daleko nedoletí? Co včely a čmeláci? Dnes jsem se byla projít mezi vilkami. A viděla jsem…

Je čas sečení luk. Období, kdy jen v České republice následkem sečení každoročně umírá 60 000 srnčat. Právě v období od května do konce července kladou srny svá mláďta do vysoké trávy – louka jim připadá jako bezpečné místo. Lidé vysokou trávou nechodí, je tu klid. Jenže zrovna v téhle době se louky sečou.

Jezdím často do Holandska. A Holanďanům závidím ty nádherné písečné pláže… a jídlo. Čerstvé slanečky s cibulí. A ty sýry! Ale nejde jen o typické holandské dobroty. Jde hlavně o to, že v každé mrňavé vesnici v té nejobyčejnější sámošce máte možnost volby: buď nakoupíte levně anebo kvalitně. Úplně všude se dají koupit dobré sýry. V běžných českých potravinách nemáte šanci na ně natrefit ani před Vánoci.

Každý rok se na něj těším. A rozčiluje mě ten hysterický poprask, který se okolo něj vždycky v březnu strhne. Proč proti změně času skoro nikdo neprotestuje na podzim, kdy se ze dne na den snese otravná tma o hodinu dřív? Vždyť je to taky časový posun, taky si tělo musí zvykat na změnu. Já tedy mívám na podzim vztek. Ale teď? Nádhera! Konečně budu moct o hodinu déle pracovat na zahradě nebo chodit po lese. A taky budu moct jít spát o hodinu dřív. A to je nejvíc!

Pamatuju si to úplně živě. Bylo mi deset a nevlastní táta mi z kongresu ve Státech přivezl žluté tričko se třpytivým potiskem: palma v zapadajícím slunci, moře a nápis Florida. Nosila jsem ho do roztrhání. Za totality symbolizovalo pro mě nedostupný svět.

Přeju svým čtenářům krásný rok 2018 naplněný přesně tím, čím si ho naplnit přejete.

Představte si, že zatímco jste nebyli doma, někdo cizí přišel do vašeho bytu a odnesl všechen nábytek, vyboural příčky a nechal po sobě jen suť. Vy se nemůžete nijak bránit, protože takové jednání je normální a legální. Nepříjemný pocit? Tak přesně takhle se cítí divoká zvířata, když člověk drancuje krajinu, v níž žijí. Divoká příroda tu není od toho, aby ji člověk vytěžil do mrtě ve svůj prospěch. Není tu ani proto, aby sloužila jako kulisa k našim výletům, sportu a relaxaci. Je to především něčí obývák a ložnice.

…je nejspíš způsob, jakým od dětství žiju. Aniž bych donedávna tušila, že má nějaký název. Vždycky mě zajímalo jenom tady a teď. Že jsem přede dvěma hodinami dostala pokutu za špatné parkování? Jasně, průšvih, ale to už bylo!

Jo, na poloostrově Varanger v Norsku to takhle občas chodí. Hodí se i rukavice a teplá bunda, obzvlášť v horách. Na náhorní plošině tu a tam v příkopech ještě tají zbytky sněhu. Ale na pobřeží prý dokáže být i přes dvacet a vedro na koupání… několik dnů v roce. Alespoň nám to tak tvrdila paní v turistickém středisku v Syltefjordu. A právě z téhle zapomenuté osady (vysídlené v roce 1989, dnes už se domy využívají jen přes léto) jsem napsala další detektivku.