Moji milí čtenáři, děkuju vám za přízeň a do roku 2021 přeju co nejvíc chvil, kdy je vám prostě dobře :-)

Dnes je Giving Tuesday – lidé po celém světě posílají peníze na dobré účely. Zastavte se na chvilku, než si přes internet objednáte další věc, kterou zase tak nutně nepotřebujete… a částkou, kterou jste za ni chtěli utratit, pomozte změnit svět k lepšímu. Koho jsem si letos vybrala já?

K napsání téhle knihy mě vedl skutečný problém – pytlačení velkých zákonem chráněných šelem v CHKO Beskydy.
A děje se to dál:

Moc prosím, najděte si na tohle chvilku, je to pro mě hodně důležité. Děkuji.
Je čas, kdy mláďata lišek podnikají první průzkumné kroky před noru. Objevují svět, nasávají nové pachy, hrají si ve flíčkách světla a stínu pod stromy. Čekají na mámu, až se vrátí z lovu a přinese jim něco k snědku. Milují svoji mámu stejně jako vaše děti vás. Potřebují ji, stejně jako jste ji potřebovali vy, když jste byli malí. Přesto se i v téhle roční době smějí lišky střílet.

Dnes, 21. 3. je Den lesů. Pro mě je les místem, kde nacházím klid, kde trávím hodně času a kde se cítím doma. Možná i proto, že jako malá jsem trávila hodně času s babičkou a dědou v domku přímo u lesa. Být na zahradě znamenalo být vlastně jednou nohou v lese :-) Jaký vztah k lesu máte vy? Pokud vám není lhostejný, prosím, najděte si chviličku na podpis petice za druhově pestřejší, zdravější české lesy:

https://zachranmelesy.cz/cs

Děkuju!

Stejně jako z celého dne mám nejraději ráno, tak i začátek nového roku patří k mým oblíbeným obdobím. Jeden z důvodů? Nic moc se neděje. Prosincový shon utichne, máte klid a čas na sebe.

Klidně by to mohla být ona. Rysice, jejíž příběh mě inspiroval k napsání knihy Sněžný měsíc. Přesně si vybavuju, jak jsem jednou na podzim ve staré roubence v Beskydech seděla u kachlových kamen a v místních novinách náhodou narazila na krátký článeček o tom, že rysice, kterou našli uhynulou nedaleko, byla pravděpodobně nejprve postřelena pytlákem a pak zemřela na vyčerpání. Zůstala po ní dvě koťata, která s ní předtím ochranáři vídali na záběrech z fotopastí, a která bez mámy zimu nejspíš nepřežijí… Naštvalo mě to a rozesmutnilo.

Kdo tráví všechen čas ve městě, ten ani neví, co všechno umí léto. Neví, jaké to je lehnout si mezi fialové chrpy, natáhnout ruce mezi stonky a nechat si ovanout obličej vůní vlhké hlíny a trávy rozpálené sluncem.

Je čas, kdy se rodí srnčata. Každý rok jich při sečení luk zemře 60 000! Na své mámy často čekají schovaná ve vysoké trávě a před nebezpečím neutečou, naopak se přikrčí. Prosím, myslete na ně, až přijde čas sečení vašich luk. Co dělat, aby jim váš traktor neublížil? Jak můžete pomoct, i když vy sami louky nevlastníte? Podívejte se sem: www.stopsecenisrncat.cz. Děkuju. 

Když jsem byla malá, zpěv skřivana vznášejícího se nad polem neodmyslitelně patřil k létu. Babička je milovala. Když jdu mezi poli v místech, kde jsme je spolu poslouchaly, vždycky automaticky čekám, že se jejich zpěv zase ozve. Jenže moje generace se možná dožije světa bez skřivanů. Za posledních patnáct let jich zmizela z naší přírody alarmující třetina. Mizí také sýčci, koroptve, motýli…