Člověk prý má co nejčastěji dělat to, při čem zažívá stav „flow“ neboli „plynutí“: ponoření do činnosti natolik, že všechno ostatní přestává být důležité. Nevnímáte čas, sami sebe, své okolí a dokonce ani třeba žízeň, hlad, horko, chlad… Tak jsem přemýšlela, kdy se mi tohle stává.

Pijete v horku dost vody? Fajn. A co zvířata ve vaší zahradě? Jak daleko musí dojít ježek nebo kuna, když dostane žízeň, jak daleko musí odletět pták, který na stromě vedle vašeho domu vyvedl mladé? A co ti mladí, kteří ještě moc daleko nedoletí? Co včely a čmeláci? Dnes jsem se byla projít mezi vilkami. A viděla jsem…

Je čas sečení luk. Období, kdy jen v České republice následkem sečení každoročně umírá 60 000 srnčat. Právě v období od května do konce července kladou srny svá mláďta do vysoké trávy – louka jim připadá jako bezpečné místo. Lidé vysokou trávou nechodí, je tu klid. Jenže zrovna v téhle době se louky sečou.

Jezdím často do Holandska. A Holanďanům závidím ty nádherné písečné pláže… a jídlo. Čerstvé slanečky s cibulí. A ty sýry! Ale nejde jen o typické holandské dobroty. Jde hlavně o to, že v každé mrňavé vesnici v té nejobyčejnější sámošce máte možnost volby: buď nakoupíte levně anebo kvalitně. Úplně všude se dají koupit dobré sýry. V běžných českých potravinách nemáte šanci na ně natrefit ani před Vánoci.

Každý rok se na něj těším. A rozčiluje mě ten hysterický poprask, který se okolo něj vždycky v březnu strhne. Proč proti změně času skoro nikdo neprotestuje na podzim, kdy se ze dne na den snese otravná tma o hodinu dřív? Vždyť je to taky časový posun, taky si tělo musí zvykat na změnu. Já tedy mívám na podzim vztek. Ale teď? Nádhera! Konečně budu moct o hodinu déle pracovat na zahradě nebo chodit po lese. A taky budu moct jít spát o hodinu dřív. A to je nejvíc!

Pamatuju si to úplně živě. Bylo mi deset a nevlastní táta mi z kongresu ve Státech přivezl žluté tričko se třpytivým potiskem: palma v zapadajícím slunci, moře a nápis Florida. Nosila jsem ho do roztrhání. Za totality symbolizovalo pro mě nedostupný svět.

Přeju svým čtenářům krásný rok 2018 naplněný přesně tím, čím si ho naplnit přejete.

Představte si, že zatímco jste nebyli doma, někdo cizí přišel do vašeho bytu a odnesl všechen nábytek, vyboural příčky a nechal po sobě jen suť. Vy se nemůžete nijak bránit, protože takové jednání je normální a legální. Nepříjemný pocit? Tak přesně takhle se cítí divoká zvířata, když člověk drancuje krajinu, v níž žijí. Divoká příroda tu není od toho, aby ji člověk vytěžil do mrtě ve svůj prospěch. Není tu ani proto, aby sloužila jako kulisa k našim výletům, sportu a relaxaci. Je to především něčí obývák a ložnice.

…je nejspíš způsob, jakým od dětství žiju. Aniž bych donedávna tušila, že má nějaký název. Vždycky mě zajímalo jenom tady a teď. Že jsem přede dvěma hodinami dostala pokutu za špatné parkování? Jasně, průšvih, ale to už bylo!

Jo, na poloostrově Varanger v Norsku to takhle občas chodí. Hodí se i rukavice a teplá bunda, obzvlášť v horách. Na náhorní plošině tu a tam v příkopech ještě tají zbytky sněhu. Ale na pobřeží prý dokáže být i přes dvacet a vedro na koupání… několik dnů v roce. Alespoň nám to tak tvrdila paní v turistickém středisku v Syltefjordu. A právě z téhle zapomenuté osady (vysídlené v roce 1989, dnes už se domy využívají jen přes léto) jsem napsala další detektivku.

Moje nová detektivka se odehrává v Laponsku. Právě ji píšu, takže po většinu času jsem duchem hodně daleko :-) A při shánění doplňujících informací o končinách vysoko za polárním kruhem jsem objevila něco úžasného: muziku sámské zpěvačky Mari Boine.

Sámové jsou zřejmě posledním národem Evropy žijícím v těsném sepjetí s přírodou (byť i u nich už se tradiční způsob života vytrácí). Z hudby Mari Boine je ještě tradiční přístup znát.

Vždycky když jsem někde četla, jak někdo vypráví o knize, která mu „změnila život“, připadalo mi to nadsazené. Knížka se vám může líbit, můžete z ní být nadšení, ale že by měla sílu měnit životy? A vida, teď mi do ruky přišla taková, která něco změnila. Ne snad můj život, ale něco pro mě hodně zásadního.

Do roku 2017 přeju svým čtenářům co nejvíc volnosti a času na to, co děláte rádi.

A samozřejmě zdraví, protože bez něj výše uvedené ztrácí na významu.

Chcete si dát do dalšího roku předsevzetí? Zkuste tohle:

Může se zdát, že v dnešní době už žádná tabu neexistují: o všem se přece píše, o všem se mluví. Jenže omyl. Jedno tabu přetrvává: testování na zvířatech. Zatímco se mazlíte se svojí kočkou, králíkem, psem, ne zase tak daleko od vás – v úplně stejné realitě jako je ta vaše – trpí v klecích kočky, králíci, psi a jiná zvířata. Trpí ve jménu lidského zdraví, pohodlí, čistoty, krásy. I v této chvíli. Jsou úplně stejní jako zvíře, které milujete. Myslí. Cítí. Bojí se. V roce 2015 bylo v České republice k pokusným účelům používáno 234 000 zvířat, mezi nimi několik set psů a koček a několik desítek opic. O tom se v běžném tisku nepíše, to se „pouze“ děje: za zavřenými dveřmi, skrytě, bez publicity. Mohla by vůbec taková reportáž vyjít v novinách, když některý z inzerentů možná na zvířatech testuje? Možná se vám o tom nechce číst; proč se rozrušovat? Ani mně se o tom nepíše dobře. Ale někdo by to dělat měl.

Může být detektivka balzámem na duši? Novinka Vraždy na pokračování od americké autorky Rity Mae Brown (právě ji vydalo Motto) taková je. Překlad téhle kriminálky do Češtiny pro mě spadal do kategorie čirého potěšení. Bavila mě patřičně zamotaná detektivní zápletka podaná s jemným nadhledem a oproštěná od zbytečné krutosti, trefně popsaná atmosféra amerického maloměsta i svérázné postavy, které se objevovaly už v prvním díle téhle deketivní série (vyšel loni). Hlavní hrdinka Harry se zamiluje do muže, který je možná vrah, ale v příběhu jde ještě o mnohem víc… Rita Mae Brown šikovně střídá napětí s odlehčenými pasážemi, ve kterých se do vyšetřování lehce motá fena s kočkou. Když na tuhle autorčinu hru přistoupíte, milou nadsázkou se pobavíte a tu a tam se přistihnete, jak se při čtení detektivky… no ano, usmíváte. Vraždy na pokračování jsou v záplavě současné drsně realistické severské krimi produkce jako pohlazení. A právě tím je to výjimečná knížka.

Došlo mi to loni na podzim. Povídala jsem si s mámou; řeč přišla na úspěch. Jaký je ten můj největší? A já si uvědomila: jako svůj největší úspěch nevnímám knížky, byť o tom, že jednou budu držet v ruce svoji vlastní knihu, jsem snila o dětství. Můj dosud největší úspěch nemá nic společného s mojí profesí. Zrodil se před sedmi lety, když k nám za jednoho deštivého podzimního večera oknem přišel toulavý kocour (příběh jsem použila v povídce Ten, který přišel oknem v knize Čekání na kocoura).

Asi by se teď hodilo psát sem něco o nové knížce nebo jejím křtu… jenže si nemůžu pomoct, tohle mě v poslední době potěšilo nejvíc!

Ten bílý krasavec, který se se mnou brouzdá řekou, je jedenáctiletý Shaman, bývalý špičkový dostihový kůň. Pamatuju si, jak jsem ho v roce 2007 viděla vyhrát Velkou červnovou cenu a pak doběhnout čtvrtého v Derby (nejvýznamnějším rovinovém dostihu, kterého se kůň může zúčastnit jen jednou za život). Na sklonku dostihové kariéry zářil na skocích, uzavřel ji hattrickem v Poplerově memoriálu a loni na podzim se o něm psalo jako o „králi krátkých krosů”. Tenhle borec teď patří mojí kamarádce, která se o něj starala a jezdila na něm v tréninku už během jeho dostihových let.

Dá se napsat detektivka, ve které hrají podstatnou roli zvířecí hrdinové, a přitom je to kvalitní krimi? Ano! Přesvědčila mě o tom úžasná americká autorka Rita Mae Brown, jejíž dva romány s kriminální zápletkou jsem do Češtiny přeložila (první, Kéž bys byl tady, vyšel loni v létě v nakladatelství Motto a druhý, v originále nazvaný Rest in Pieces, jsem před nedávnem odevzdala přeložený a vyjít by měl letos v létě).

Tohle ráda čtu! Některé autory není třeba představovat, ale podělím se i o utajené klenoty, které jsem objevila čirou náhodou – a o to víc si jich vážím. Začnu méně známými jmény.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát o nakupování oblečení. Zrovna já, která chození po obchodech a přebírání hadrů považuju za nutné zlo. A nakonec píšu právě proto. Snažím se sháněním věcí trávit co nejmíň času – a když k narozeninám nebo Vánocům dostanu něco na sebe, jsem tak strašně vděčná, že mi dotyčný ušetřil námahu! Jenže občas člověk dospěje do bodu, kdy mu dojde, že buď zruší všechny schůzky a zašije se už navždy doma v teplákách… anebo vyrazí do obchodu.

Nedávno jsme s kamarádkami probíraly, jaké rady ohledně peněz nám v dětství dávali rodiče. Zazněly výroky jako: „Kdo šetří, má za tři”, „Než utratíš korunu, třikrát ji otoč v prstech”, případně „Šup s tím do prasátka” nebo „Brambora k bramboře, chrysler je na dvoře”, „Správná hospodyňka i pro peříčko přes plot skočí“, „Teď šetři, utrácet můžeš později“, případně rozvernější „Peníze budou, my nebudem.” Mě jedinou pořád nenapadalo, co jsem to vlastně v dětství o penězích slýchala. Nic? A pak mi to najednou došlo: „Utrácej za zážitky, ne za věci.” Ano, to byla zlatá „finanční“ rada, kterou mi do života dala moje maminka.

„A bez úsměvu! Buďte vážná! Vy už se mi zase usmíváte… to nemůžete!”

V tomhle duchu obvykle probíhá pořizování portrétů k rozhovorům o psaní detektivek. Je to pokaždé stejné. „Musíte být buď drsná nebo tajemná,” prohlásí rezolutně fotograf. „Jinak to nepůjde. Vždyť píšete krimi!” Nevím, jestli i čtenáři si myslí, že autorka detektivek musí být tvrďačka s temnotou v duši. Lidi z médií jsou o tom každopádně přesvědčení. A nedají si to vymluvit.

„To si jako celou tu zápletku vymyslíš – je to všechno fantazie?”
Tuhle otázku slýchám často. A taky: „Jsi na sebe přísná? Přikážeš si třeba, že napíšeš denně tolik a tolik slov a pak to dodržíš?” Nebo: „Kdy píšeš? Po nocích? A uděláš si najdřív osnovu? Rozvrhneš, co se v které kapitole stane?” A ještě: „Řídíš se nějakými pravidly psaní detektivky?” Případně: „Nakreslíš si pavouka se všemi zúčastněnými jako to v televizi dělají kriminalisté?” Lidi prostě zajímá, jak taková detektivka vzniká. Můj recept je tady:

„A normálně na internetu jste, že jo?” zeptala se mě novinářka, která se mnou dělala rozhovor. „Myslím na Facebooku a tak.”
„Já Facebook nemám,” odpověděla jsem.
„Cože? Jako vůbec?” zhrozila se.
Ne. Jako vůbec.

Z nicnedělání! A na to je nejlepší odjet do Holandska.
„Do Holandska jo? A proč?” reagují obvykle lidi, když jim povím, kam tak často jezdím. Připadá jim přinejmenším zvláštní, že se vydávám tak často zrovna do téhle placaté země. Tím spíš, že mě tam netáhnou velká muzea, coffee shopy ani tulipány. V „našem” Holandsku, tedy na ostrovech severního Fríska, není ani jedno z toho. Jen duny, koně, ovce a obrovské pláže, které má člověk často sám pro sebe. A vítr, který přestává fičet jen výjimečně.

O víkendu jsem se byla podívat na dni otevřených dveří v tréninkovém středisku Luka racing v Bošovicích. Na fotce jsem s tamním největším šampionem Donem Hallingem, vítězem italského St. Legeru. Středisko Luka racing nabízí možnost stát se majitelem dostihového koně i těm, kdo nemají na jeho pořízení a trénink k dispozici statisíce.