Je čas velkého utrácení za dárky, ale také období, kdy chceme dělat dobré skutky. Já se letos rozhodla podpořit Hnutí duha Šelmy – organizaci, která se snaží chránit velké šelmy v naší přírodě. Ochránci bojují proti pytlákům a osvětou se snaží měnit přístup lidí k rysům a vlkům – nádherným ohroženým zvířatům, která do naší přírody odnepaměti patří a opravdu není důvod se jich na procházkách lesem bát (to jsou právě ty mýty, které je třeba vyvracet). Jestli chcete taky pomoct rysím a vlčím maminkám, aby mohly v klidu vychovávat svoje mláďátka, můžete tady:

Aspoň některým. Těm, která budou mít štěstí.

Válka na Ukrajině je strašlivá nejen pro lidi, ale i pro domácí zvířata, donedávna milovaná, šťastná v bezpečí uprostřed své smečky. Za nic nemůžou. Nechápou, co se děje. Jsou vyděšená, zoufalá. Lidé prchající do bezpečí je často nemohli nebo nestihli vzít s sebou, a tak je aspoň vypustili na ulici. Dobrovolníci se je teď snaží alespoň krmit nebo odchytit a dostat do bezpečí.

Moji milí čtenáři, děkuju vám za přízeň a do roku 2021 přeju co nejvíc chvil, kdy je vám prostě dobře :-)

K napsání téhle knihy mě vedl skutečný problém – pytlačení velkých zákonem chráněných šelem v CHKO Beskydy.
A děje se to dál:

Dnes, 21. 3. je Den lesů. Pro mě je les místem, kde nacházím klid, kde trávím hodně času a kde se cítím doma. Možná i proto, že jako malá jsem trávila hodně času s babičkou a dědou v domku přímo u lesa. Být na zahradě znamenalo být vlastně jednou nohou v lese :-) Jaký vztah k lesu máte vy? Pokud vám není lhostejný, prosím, najděte si chviličku na podpis petice za druhově pestřejší, zdravější české lesy:

https://zachranmelesy.cz/cs

Děkuju!

Klidně by to mohla být ona. Rysice, jejíž příběh mě inspiroval k napsání knihy Sněžný měsíc. Přesně si vybavuju, jak jsem jednou na podzim ve staré roubence v Beskydech seděla u kachlových kamen a v místních novinách náhodou narazila na krátký článeček o tom, že rysice, kterou našli uhynulou nedaleko, byla pravděpodobně nejprve postřelena pytlákem a pak zemřela na vyčerpání. Zůstala po ní dvě koťata, která s ní předtím ochranáři vídali na záběrech z fotopastí, a která bez mámy zimu nejspíš nepřežijí… Naštvalo mě to a rozesmutnilo.

Je čas, kdy se rodí srnčata. Každý rok jich při sečení luk zemře 60 000! Na své mámy často čekají schovaná ve vysoké trávě a před nebezpečím neutečou, naopak se přikrčí. Prosím, myslete na ně, až přijde čas sečení vašich luk. Co dělat, aby jim váš traktor neublížil? Jak můžete pomoct, i když vy sami louky nevlastníte? Podívejte se sem: www.stopsecenisrncat.cz. Děkuju. 

Svým čtenářům přeju do roku 2019 hlavně zdraví a co nejvíc času strávené s těmi, které máte rádi. A zkuste v tomhle roce něco nového! Třeba?

Pijete v horku dost vody? Fajn. A co zvířata ve vaší zahradě? Jak daleko musí dojít ježek nebo kuna, když dostane žízeň, jak daleko musí odletět pták, který na stromě vedle vašeho domu vyvedl mladé? A co ti mladí, kteří ještě moc daleko nedoletí? Co včely a čmeláci? Dnes jsem se byla projít mezi vilkami. A viděla jsem…

Jezdím často do Holandska. A Holanďanům závidím ty nádherné písečné pláže… a jídlo. Čerstvé slanečky s cibulí. A ty sýry! Ale nejde jen o typické holandské dobroty. Jde hlavně o to, že v každé mrňavé vesnici v té nejobyčejnější sámošce máte možnost volby: buď nakoupíte levně anebo kvalitně. Úplně všude se dají koupit dobré sýry. V běžných českých potravinách nemáte šanci na ně natrefit ani před Vánoci.

Pamatuju si to úplně živě. Bylo mi deset a nevlastní táta mi z kongresu ve Státech přivezl žluté tričko se třpytivým potiskem: palma v zapadajícím slunci, moře a nápis Florida. Nosila jsem ho do roztrhání. Za totality symbolizovalo pro mě nedostupný svět.

Představte si, že zatímco jste nebyli doma, někdo cizí přišel do vašeho bytu a odnesl všechen nábytek, vyboural příčky a nechal po sobě jen suť. Vy se nemůžete nijak bránit, protože takové jednání je normální a legální. Nepříjemný pocit? Tak přesně takhle se cítí divoká zvířata, když člověk drancuje krajinu, v níž žijí. Divoká příroda tu není od toho, aby ji člověk vytěžil do mrtě ve svůj prospěch. Není tu ani proto, aby sloužila jako kulisa k našim výletům, sportu a relaxaci. Je to především něčí obývák a ložnice.

Jo, na poloostrově Varanger v Norsku to takhle občas chodí. Hodí se i rukavice a teplá bunda, obzvlášť v horách. Na náhorní plošině tu a tam v příkopech ještě tají zbytky sněhu. Ale na pobřeží prý dokáže být i přes dvacet a vedro na koupání… několik dnů v roce. Alespoň nám to tak tvrdila paní v turistickém středisku v Syltefjordu. A právě z téhle zapomenuté osady (vysídlené v roce 1989, dnes už se domy využívají jen přes léto) jsem napsala další detektivku.

Vždycky když jsem někde četla, jak někdo vypráví o knize, která mu „změnila život“, připadalo mi to nadsazené. Knížka se vám může líbit, můžete z ní být nadšení, ale že by měla sílu měnit životy? A vida, teď mi do ruky přišla taková, která něco změnila. Ne snad můj život, ale něco pro mě hodně zásadního.

Může se zdát, že v dnešní době už žádná tabu neexistují: o všem se přece píše, o všem se mluví. Jenže omyl. Jedno tabu přetrvává: testování na zvířatech. Zatímco se mazlíte se svojí kočkou, králíkem, psem, ne zase tak daleko od vás – v úplně stejné realitě jako je ta vaše – trpí v klecích kočky, králíci, psi a jiná zvířata. Trpí ve jménu lidského zdraví, pohodlí, čistoty, krásy. I v této chvíli. Jsou úplně stejní jako zvíře, které milujete. Myslí. Cítí. Bojí se. V roce 2015 bylo v České republice k pokusným účelům používáno 234 000 zvířat, mezi nimi několik set psů a koček a několik desítek opic. O tom se v běžném tisku nepíše, to se „pouze“ děje: za zavřenými dveřmi, skrytě, bez publicity. Mohla by vůbec taková reportáž vyjít v novinách, když některý z inzerentů možná na zvířatech testuje? Možná se vám o tom nechce číst; proč se rozrušovat? Ani mně se o tom nepíše dobře. Ale někdo by to dělat měl.

Došlo mi to loni na podzim. Povídala jsem si s mámou; řeč přišla na úspěch. Jaký je ten můj největší? A já si uvědomila: jako svůj největší úspěch nevnímám knížky, byť o tom, že jednou budu držet v ruce svoji vlastní knihu, jsem snila o dětství. Můj dosud největší úspěch nemá nic společného s mojí profesí. Zrodil se před sedmi lety, když k nám za jednoho deštivého podzimního večera oknem přišel toulavý kocour (příběh jsem použila v povídce Ten, který přišel oknem v knize Čekání na kocoura).

Dá se napsat detektivka, ve které hrají podstatnou roli zvířecí hrdinové, a přitom je to kvalitní krimi? Ano! Přesvědčila mě o tom úžasná americká autorka Rita Mae Brown, jejíž dva romány s kriminální zápletkou jsem do Češtiny přeložila (první, Kéž bys byl tady, vyšel loni v létě v nakladatelství Motto a druhý, v originále nazvaný Rest in Pieces, jsem před nedávnem odevzdala přeložený a vyjít by měl letos v létě).

Nedávno jsme s kamarádkami probíraly, jaké rady ohledně peněz nám v dětství dávali rodiče. Zazněly výroky jako: „Kdo šetří, má za tři”, „Než utratíš korunu, třikrát ji otoč v prstech”, případně „Šup s tím do prasátka” nebo „Brambora k bramboře, chrysler je na dvoře”, „Správná hospodyňka i pro peříčko přes plot skočí“, „Teď šetři, utrácet můžeš později“, případně rozvernější „Peníze budou, my nebudem.” Mě jedinou pořád nenapadalo, co jsem to vlastně v dětství o penězích slýchala. Nic? A pak mi to najednou došlo: „Utrácej za zážitky, ne za věci.” Ano, to byla zlatá „finanční“ rada, kterou mi do života dala moje maminka.

„To si jako celou tu zápletku vymyslíš – je to všechno fantazie?”
Tuhle otázku slýchám často. A taky: „Jsi na sebe přísná? Přikážeš si třeba, že napíšeš denně tolik a tolik slov a pak to dodržíš?” Nebo: „Kdy píšeš? Po nocích? A uděláš si najdřív osnovu? Rozvrhneš, co se v které kapitole stane?” A ještě: „Řídíš se nějakými pravidly psaní detektivky?” Případně: „Nakreslíš si pavouka se všemi zúčastněnými jako to v televizi dělají kriminalisté?” Lidi prostě zajímá, jak taková detektivka vzniká. Můj recept je tady: